﻿Jan.
20.
První den po sobotě, ještě před rozedněním, přišla k Ježíšovu hrobu Marie Magdaléna. Uviděla, že kamenný uzávěr hrobky je odsunut. 
Běžela k Petrovi a k učedníkovi, kterého měl Ježíš tolik rád, a oznámila jim: „Našeho Pána vzali z hro-bu a nevíme, kam ho položili.“ 
Ti dva se zvedli a spěchali ke hrobu. Druhý učedník Petra předběhl a byl tam první. 
Do hrobu však jenom nahlédl a uviděl prázdné plátno. 
Ale tu přiběhl Petr, který vešel dovnitř a kromě plátna nalezl 
i šátek, jímž byla ovázána Ježíšova hlava; ten byl svinutý a položený zvlášť. 
Za Petrem vstoupil do hrobu i druhý učedník, všechno si prohlédl a uvěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Až dosud to totiž stejně jako ostatní nechápal. 
Oba učedníci se vrátili zpět, 
ale Marie zůstala u hrobu a plakala. 
Náhle spatřila v hrobce dva anděly v bílém; seděli na obou koncích kamenné lavice, na níž předtím spočívalo Ježíšovo tělo. 
„Ženo, proč pláčeš?“ zeptali se jí. „Vzali mého Pána a nevím, kam ho uložili.“ 
Když to řekla, obrátila se a spatřila, že za ní někdo stojí. 
Neznámý ji oslovil: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Myslela, že je to zahradník, a odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl, řekni mi, kam jsi ho uložil, a já ho pochovám.“ 
Ježíš jí řekl: „Marie!“ Pohlédla na něj a řekla: „Můj Mistře!“ a poklekla před ním. 
„Nedotýkej se mne!“ varoval ji Ježíš, „ještě jsem se nevrátil k svému Otci. Běž a pověz bratřím, že odcházím k svému i vašemu Bohu a Otci.“ 
Marie Magdaléna vyhledala učedníky a řekla jim: „Viděla jsem Pána,“ a sdělila jim, co jí uložil. 
Téhož dne večer byli učedníci pohromadě za zamčenými dveřmi, protože se báli, že teď přijdou Židé na ně. Pojednou stál Ježíš mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ 
Potom jim ukázal rány v rukou a v boku. To byla radost pro učedníky, že zase vidí svého Pána! 
Ježíš opakoval: „Pokoj vám!“ a pokračoval: „Otec vyslal mne a já vysílám vás.“ 
Dýchl na ně a řekl: „Přijměte svatého Ducha! 
Komu budete zvěstovat odpuštění hříchů a kdo je přijme, tomu bude odpuštěno. Komu tu zvěst zadržíte, zůstává ve svém hříchu.“ 
Toho večera chyběl mezi učedníky Tomáš, kterému přezdívali Dvojče. 
Ostatní mu o setkání s Ježíšem vyprávěli, ale on pochyboval: „Neuvěřím, dokud neuvidím a neohmatám rány na jeho rukou a boku.“ 
Po týdnu byli učedníci znovu spolu a tentokrát byl s nimi i Tomáš. Dveře byly zase zamčeny, když se Ježíš mezi ně postavil a oslovil je: „Pokoj vám!“ 
Potom se obrátil k Tomášovi: „Podívej se a sáhni si na mé rány! Už nepochybuj, ale věř!“ 
Tomáš přesvědčen vyznal: „Jsi můj Pán a můj Bůh!“ 
Ježíš mu na to řekl: „Viděl jsi mne, a proto věříš. Cennější však je nevidět a uvěřit.“ 
Za dobu svého působení Ježíš před zraky učedníků vykonal mnoho dalších mocných činů, které nejsou v této knize zaznamenány. Ty činy, které jsou zaznamenány, ve vás mají vzbudit víru v Ježíše jako Božího Syna a zajistit vám tak věčný život. 
