﻿Jan.
12.
Ježíš tedy přišel šest dní před Velikou nocí do Betanie, kde byl Lazar, ten, který zemřel a kterého vzkřísil z mrtvých. 
Tam mu připravili večeři a Marta je obsluhovala a Lazar byl jedním z těch, kdo s ním stolovali. 
Marie tehdy vzala libru velmi drahé masti z pravého nardu, pomazala Ježíšovy nohy a vytřela je svými vlasy. A dům byl naplněn vůní té masti. 
Jeden z jeho učedníků, Jidáš, syn Šimona Iškariotského, který ho měl zradit, tedy řekl: 
“Proč se tato mast neprodala za tři sta denárů a nedalo se chudým?” 
To však řekl ne proto, že měl starost o chudé, ale že byl zloděj a měl na starosti pokladnu a to, co se do ní dávalo, bral. 
Ježíš tedy řekl: “Nech ji, zachovala to pro den mého pohřbu. 
Chudé přece máte u sebe vždycky, ale mne vždycky mít nebudete.” 
Tehdy se veliké množství Židů dozvědělo, že je tam, a přišli - nejen kvůli Ježíši, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. 
A tak se velekněží rozhodli zabít i Lazara, 
neboť mnozí z Židů kvůli němu odcházeli a uvěřili v Ježíše. 
Když nazítří veliký zástup lidí, kteří přišli na svátek, uslyšel, že Ježíš přichází do Jeruzaléma, 
vzali palmové větve a vyšli mu naproti s voláním: “Hosana! Požehnaný, který přichází v Pánově jménu, král Izraele!” 
A když Ježíš nalezl oslátko, vsedl na ně, jak je napsáno: 
“Neboj se, dcero Sionu, hle, tvůj král přichází, sedě na hříbátku oslice.” 
Jeho učedníci tomu však nejprve neporozuměli; ale když byl Ježíš oslaven, tehdy si vzpomněli, že to o něm je napsáno a že mu to učinili. 
Zástup, který byl s ním, pak vydával svědectví, že zavolal Lazara z hrobu a vzkřísil ho z mrtvých. 
Proto mu také vyšel naproti zástup lidí, neboť slyšeli, že udělal ten zázrak. 
Farizeové si tedy mezi sebou řekli: “Vidíte, že nic nezmůžete? Hleďte, svět odešel za ním!” 
A někteří z těch, kteří se přišli o tom svátku modlit, byli Řekové. 
Ti tedy přistoupili k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: “Pane, chtěli bychom vidět Ježíše.” 
Filip přišel a řekl Ondřejovi a Ondřej s Filipem to zase řekli Ježíši. 
Ježíš jim tedy odpověděl: “Přišla hodina, aby Syn člověka byl oslaven. 
Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Ale pokud zemře, přinese mnoho úrody. 
Kdo má rád svou duši, ten ji ztratí, a kdo nenávidí svou duši v tomto světě, uchrání ji k věčnému životu. 
Slouží-li mi někdo, ať mě následuje; a tam, kde jsem já, bude i můj služebník. A bude—li mi někdo sloužit, Otec ho poctí.” 
“Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‘Otče, vysvoboď mě z této hodiny’? Ale proto jsem přišel, k této hodině. 
Otče, oslav své jméno!” Tehdy se z nebe ozval hlas: “Oslavil jsem a ještě oslavím.” 
A zástup, který tam stál a slyšel to, řekl: “Zahřmělo.” Jiní říkali: “Mluvil k němu anděl.” 
Ježíš na to odpověděl: “Ten hlas nepřišel kvůli mně, ale kvůli vám. 
Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. 
A já, když budu vyzdvižen od země, potáhnu všechny k sobě.” 
(A to řekl, aby naznačil, jakou smrtí má zemřít.) 
Zástup mu odpověděl: “My jsme slyšeli ze Zákona, že Kristus zůstává na věky; jak to, že tedy říkáš, že Syn člověka musí být vyzdvižen? Kdo je ten Syn člověka?” 
Ježíš jim tedy řekl: “Ještě na krátký čas je světlo s vámi. Choďte, dokud máte světlo, ať vás nezachvátí tma. Kdo totiž chodí ve tmě, neví, kam jde. 
Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste byli syny světla.” Když to Ježíš pověděl, odešel a skryl se před nimi. 
A ačkoli před nimi udělal tolik zázraků, přece v něho neuvěřili, 
aby se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: “Pane, kdo uvěřil našemu kázání? A komu je zjevena Pánova paže?” 
Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš ještě řekl: 
“Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je neuzdravil.” 
To řekl Izaiáš, když spatřil jeho slávu a mluvil o něm. 
Přesto však v něho uvěřili i mnozí z hodnostářů, ale kvůli farizeům ho nevyznávali, aby nebyli vyobcováni ze synagogy. 
Milovali totiž lidskou chválu více než chválu Boží. 
Tehdy Ježíš zvolal: “Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v Toho, který mě poslal, 
a kdo mě vidí, vidí Toho, který mě poslal. 
Já, světlo, jsem přišel na svět, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. 
A jestliže někdo slyší má slova a nevěří, já ho nesoudím; nepřišel jsem totiž, abych soudil svět, ale abych svět spasil. 
Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, ten má, kdo by ho soudil. Slovo, které jsem mluvil, to ho bude soudit v poslední den. 
Nemluvil jsem totiž sám od sebe, ale Otec, který mě poslal, on mi dal přikázání, co mám říkat a co mluvit. 
A vím, že jeho přikázání je věčný život. Proto, co mluvím, mluvím tak, jak mi řekl Otec.” 
