﻿Židům.
3.
A proto, svatí bratři, účastníci nebeského povolání, hleďte na apoštola a nejvyššího kněze našeho vyznání, Krista Ježíše, 
jenž byl věrný tomu, který ho ustanovil, jako byl i Mojžíš věrný v celém jeho domě. 
Tento je ovšem hoden větší slávy než Mojžíš, tak jako má větší čest stavitel nežli sám dům. 
Vždyť každý dům je někým postaven a ten, kdo postavil všechno, je Bůh. 
Mojžíš byl vskutku věrný v celém jeho domě jako služebník, na svědectví o tom, co mělo být mluveno potom, 
ale Kristus byl věrný nad svým domem jakožto Syn; a jeho dům jsme my, udržíme-li si tu smělou důvěru a tu chloubu naděje pevnou až do konce. 
Proto, jak říká Duch Svatý: “Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, 
nezatvrzujte svá srdce, jako při tom roztrpčení v den pokušení na poušti, 
kde mne pokoušeli vaši otcové. Vyzkoušeli mne, a viděli mé skutky po čtyřicet let. 
Proto jsem se rozhněval na to pokolení a řekl jsem: Oni svým srdcem stále bloudí a mé cesty nepoznali. 
Proto jsem ve svém hněvu odpřísáhl: Nevejdou do mého odpočinku!” 
Dávejte pozor, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, jež by se odvracelo od živého Boha, 
ale den co den se vzájemně napomínejte, dokud se ještě říká “dnes”, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hříchu. 
Stali jsme se přece účastníky Krista - udržíme-li si ovšem to počáteční ujištění pevné až do konce, 
když se říká: “Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, jako při tom roztrpčení.” 
Někteří ho totiž vyslechli a roztrpčili - ale ne všichni, kteří prostřednictvím Mojžíše vyšli z Egypta. 
Na koho se pak hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří hřešili a jejichž těla padla na poušti? 
A komu odpřísáhl, že nevejdou do jeho odpočinku? Přece těm, kdo byli neposlušní. 
Vidíme tedy, že nemohli vejít kvůli nevěře. 
